Evžen Boček: Aristokratka ve varu

Čtení zdar!

Přicházím s druhou knihou o Marii Kostkové z Kostky. První díl byl takový spíš oťukávající, alespoň podle mého názoru. V druhém už se život na Kostce rozjíždí na plné obrátky. Občas si říkáte, že je na Kostce celkem klid, ale hned poté se stane něco, co byste jen tak nečekali a začnete se smát nebo jen nevěřícně kroutit hlavou, protože vám trochu nedochází, jak tohle mohl někdo vymyslet. Na druhou stranu si pak nepřijdete až tak "bídně", když se vám stane něco podobného.

O velkém posunu postav se moc mluvit nedá - paní Tichá stále mluví jako dlaždič a všechno řeší ořechovkou (dokonce i vyhřezlou ploténku!), pan Spock už moc neřeší svou řídnoucí kštici, ale připravuje se na brzký skon, protože se blíží věk, kdy jeho otec prodělal první mrtvici, epileptický záchvat a ledvinovou koliku (nejspíš najednou). Kastelán Josef stále razí názor, že by se Kostka měla uzavřít veřejnosti, protože mufloni (návštěvníci) jsou to největší zlo, které ho mohlo potkat. František, Mariin otec, je škudlil prvního kalibru, Vivien, Mariina matka, se stále nenaučila moc dobře česky, takže se jí ujala Deniska. Nemyslím si, že to byl dobrý nápad. Advokát Benda dál řeší snad všechny finanční záležitosti Kostkových a ještě jim platí za internaci Denisky, se kterou nemůže vyjít. No, a Deniska je kapitola sama pro sebe - největší četnost v její slovní zásobě zaznamenala slova "super" a "psycho".

Člověk by řekl, že po prvním díle už autor nic moc vtipného nevymyslí, ale opak je pravdou. Třeba hned ze začátku si paní Tichá vyhodí plotýnku. Normální člověk by to řešil s doktorem, ale paní Tichá tento problém řeší pomocí ořechovky. Lékař se volá až po pár dnech, ale na Kostce jeho návštěva nemůže dopadnout normálně. Stejně tak nemůže dopadnout ani svatba dvou členů fanklubu Helenky Vondráčkové, která se před lety také vdávala na Kostce. A co teprve sjezd evropské aristokracie, kam byli pozváni i Kostkové z Kostky, který pořádá miliardář Oron Kalkert a na který by měla dorazit i princezna Diana, oblíbenkyně Vivien. Ta si usmyslí, že ji musí osobně potkat. Konec knihy je veden v duchu prohlídek školních výletů. U některých popsaných situací jsem uvažovala, zda jsou vymyšlené, nebo se autorovi jakožto kastelánovi na státním zámku Milotice opravdu staly. 

Kniha opět nepřináší žádné hluboké myšlenky, nebo velkou moudrost, ale komedie je to výborná. Na oddechové večery, kdy člověk chce vypnout, zasmát se a nad některými situacemi zakroutit hlavou, je kniha jako dělaná. Je psaná s lehkostí, která se přenáší i do čtení. Vřele ji doporučuji!

A co vy? Jak se vám zdál druhý díl v porovnání s prvním? 

Ali