Říkáte si, co jste to právě otevřeli? Řekněme, že jsem se rozhodla pustit do psaní článků, které nejsou zrovna něčím přímo zaměřené. Nebo to alespoň neplánuji. Ráda bych se v nich věnovala vlastním myšlenkám a podobným záležitostem. Na tenhle typ článků mě přivedla jedna blogerka, na jejíž blog občas zabrousím. A taky momentálně rozečtená kniha od A. Potterové - Zpovědi trosky po čtyřicítce, kde hlavní hrdinka Nell nahrává podcasty. Nebojte, do tohohle se pouštět nebudu! :-D
Tak a kde začít?
☕Někteří to vědí, ostatní uvedu do situace. Od konce března 2019 bydlí babička u nás doma. Volali jsme jí tehdy sanitku a doktorka na pohotovosti nám naznačila, že by neměla být sama. Normálně by to nejspíš nebyl problém, ale naše babi je takový ten typický prototyp nepříjemného, neustále nas*aného, zlého důchodce. Náš byt je vcelku velký, ale pro čtyři dospělé jedince je naopak vcelku malý. Bohužel. Takže od doby koronavirové, kdy jsme byli doma opravdu všichni, jsem se tak napůl přestěhovala do bytu babi. Řeknu vám, že je celkem fuška udržet si přehled, kde máte jaké věci. A jak je děsně nepraktické mít je na dvou místech! :D
☕Když už se tu bavíme o mojí babi - je to přibližně měsíc zpátky, co si někde nějakým záhadným způsobem uhnala obrnu lícního nervu. Píšu záhadným, protože ona neustále sedí/leží na pohovce, nikam nechodí. Stále jsme nepřišli na to, jak se to stalo, a nejspíš na to už ani nepřijdeme. Nicméně dostala žádanku na rehabilitace, ale všude měli místo zhruba od polovina srpna. A moje mamina všude řekla, že to není problém, vždyť dcera je před státnicema. Bohužel se nikdo neptal mě, jestli to vůbec chci dělat. Nechápejte mě zle, je to rodina, já vím, ale pracovat s člověkem/pacientem, který nic sám dělat nechce, na všech vidí jen to špatné, ale ti všichni kolem se mají postavit na hlavu, aby jí pomohli... Pro mě osobně je tohle náročná situace. Babičce nic zlého nepřeju, ale až se jí zase nebudu hodit, řekne mi, že kdybych byla co k čemu, tak.... A můžete si doplnit, co vás zrovna napadne.
☕Z několika předchozích článků je patrné, že jsem neudělala celé státnice. Musím zopakovat v září jeden předmět, abych byla titulovaný fyzioterapeut. Do dnes si neumím vysvětlit, co jsem udělala špatně, protože přípravu jsem rozhodně nepodcenila. Učila jsem se poctivě postupně od února a dva týdny před státnicemi jsem skoro nespala, jak jsem neustále koukala do nějakých materiálů. Neumím si vysvětlit, co se stalo, ale rozhodně si kladu za vinu, že to nevyšlo. A taky se s tím neumím srovnat. Věnovala jsem tomu spoustu času, spoustu úsilí a pak mě někdo málem utopí na bakalářce. Proč? Co jsem udělala špatně?
☕Neočekávám velké reakce na tenhle typ článků, spíš si beru inspiraci od hlavní hrdinky rozčtené knihy, která díky podcastům filtruje své myšlenky a používá ho, aby se "vypovídala".
Dnes by to bylo asi vše. Do hlubších vrstev mé pocuchané dušičky se můžeme pustit příště.
Ali
Komentáře
Okomentovat