Stáž v ústavu

Ahoj všem!

Jak jsem v několika předchozích článcích psala, byla jsem teď 4 týdny na praxi/stáži v rehabilitačním ústavu. Byla to pro mě veliká zkušenost, což musím uznat, ale na druhou stranu mi to jistě i něco dalo do budoucna. Ráda bych se s vámi teď podělila o moje dojmy, zkušenosti.

Někdo by si řekl, že čtyři týdny jsou dlouhá doba. Jsou, to nebudu popírat, ale ve výsledku utekly tak rychle, že jsem se najednou loučila a přitom jsem měla pocit, že jsem přijela sotva včera. 

Nicméně první týden byl pro mě lehce utrpením a první týden se mi v ústavu nelíbilo. Nechtěla jsem tam být. Jedná se o velký ústav, velký objekt s několika budovami, které sice jsou spojené podzemními chodbami nebo nadzemními "tunely", ale o to větší mi to přišlo bludiště. První týden jsme s Luckou hodně bloudily, občas jsme přišly o maličko pozdě, občas jsme to vzaly tou delší cestou, místo té krátké. Navíc tu byla spousta lidí - ať už šlo o pacienty, terapeuty i jiný personál. Všechno mi to na začátku přišlo jako jeden veliký neorganizovaný chaos, kde jsou všichni všude a zároveň nikde. Navíc i složení pacientů bylo jiné, než kdekoli jinde. Děsilo mě to, přišla jsem si ztracená a nejspíš i díky tomu se mi tam nelíbilo. Navíc i organizace nás stážistů byla odlišná od jiných pracovišť.

Nebojte, nebudu tu popisovat týden po týdnu, ale ten první týden pro mě prostě byl špatný a do teď na něj nerada vzpomínám, ale později se to postupně uklidňovalo. Začala jsem si zvykat na prostředí, začala jsem si zvykat na množství lidí, postupně jsem si uvědomovala, že do jídelny je to ze cvičebny nejblíž tudy, ale do šatny zase tudy. Dokonce jsem se začala víc bavit s pacienty, byly jsme na tanečkách, co byla středeční akce s hudbou, byly jsme v kině na Ženách v běhu. Postupně jsem si začala stáž užívat. Sice jsem všem říkala, že jezdím "na samotu u lesa", ale i tohle mělo své kouzlo. 

Díky těmto praxím jsem poznala spoustu zajímavých lidí ať už mezi terapeuty, tak mezi pacienty. A díky pacientům jsem se naučila nějaké karetní hry - Bang!, 6 bere nebo třeba Vybuchující koťátka, což je ta nejvíc mindf*ck hra, kterou jsem kdy hrála, ale bylo to boží. Teď, zpětně, mě mrzí, že mám kontakt jen na jednoho z nich, ale co se dá dělat. Příště si to prostě musím uvědomit dřív. 

Taky jsem měla možnost vyzkoušet si para plavání a řeknu vám, něco tak neskutečně relaxačního a příjemného jsem v životě nezažila. Byla to chvíle, kdy jsem dokázala skutečně vypnout a chvíli strávit jen sama se sebou. Upřímně jsem u toho uvažovala, že při tomhle musí mít pacient v terapeuta neskutečnou důvěru. Jasně, u normálního cvičení "na suchu" musí pacient taky terapeutovi důvěřovat, ale u tohohle musí ještě o to víc, protože kdyby terapeut pacienta pustil, je nejspíš po něm. Vy, jako zdravý jedinec, se v té vodě postavíte, nebo se prostě nějak dokážete dostat nad hladinu, ale pacient, pro kterého je para plavání určené, většinou ne. Ne že by to bylo podstatné, prostě mě to napadlo. 

Málem bych zapomněla na ještě jeden zážitek z prvního týdne. Stály jsme takhle s Luckou u nástěnek, o něčem se domlouvaly a najednou z k nám PŘIJEL takový mladý muž na vozíku se slovy: "Dobrý odpoledne slečny! Už máte plány na večer?" No, můžu vám říct, že jsem se v tu chvíli docela vyděsila a nějaký můj ochranný mechanismus zapnul kontrolku v mojí hlavě. Naštěstí Lucka byla ta pohotovější z nás a byla schopna odpovědět, protože já prostě zmrzla. Bohužel. No, a o co vlastně šlo? O pozvání na večerní tanečky, které se na poslední chvíli rušily, což mě zpětně neskutečně mrzí, protože tenhle mladý muž vypadal velice sympaticky a já ho pak potkala už jen jednou, když se loučil.

Inu, to by byla moje stáž v rehabilitačním ústavu. Kdo by se chtěl na cokoli zeptat, ráda mu odpovím.

Ali