Ahoj všem!
Původně jsem tento článek chtěla pojmout jen jako takový ten stěžovací, že nechci být dospělá, že se mi dospělost nelíbí, ale asi bude trochu rozsáhlejší.
Nějak jsme se minulý týden bavily s Lu o nadcházejících událostech a došly jsme k závěru, že vlastně ani jedna z nás nechápe, co děti vidí na dospělosti a proč všechny děti chtějí být dospělé. Jasně, nebyly jsme jiné, také jsme viděly jen to, jak dospělí nemusejí nikoho poslouchat, jak mohou chodit pozdě spát, jak nemusejí chodit spát po obědě a podobné věci. Jak jsme se jen všichni mýlili!
Nevím, jak je to u vás, ale já osobně mám pocit, že s příchodem osmnáctých narozenin se zase tolik věcí nezměnilo. Jasně, asi nemusím poslouchat maminku ve všem na slovo, ale... Jsou věci, ve kterých ji vzhledem ke sdílené domácnosti přeci jen poslechnout musím, ve škole musím poslechnout pokyny ohledně praxí, pokyny ohledně psaní bakalářky a spoustu dalších pokynů. Popravdě si říkám, že dřívější postihy za neuposlechnutí něčeho byly docela v pohodě. V současnou chvíli za nedodržení třeba termínu nedostanu sice na zadek, ale může to znamenat klidně to, že neodstátnicuju. Řekla bych, že toto jsou podstatnější sankce, než jen to, že mě mamka nebo taťka plácnou po zadku.
Navíc jako děti jsme si neuvědomovaly, jaká přijde s dospělostí zodpovědnost. Nejspíš to je přesně ta "věc", která mě osobně děsí nejvíc. Nebo možná ne úplně děsí, ale stejně se ohledně úplné dospělosti a úplného vypuštění do světa děsím nejvíce té zodpovědnosti. Jasně, za spoustu věcí jsem zodpovědná už teď, ale po státnicích už to bude život na ostro. Ne že by teď snad byl naměkko, ale přijde mi, že když teď ještě něco pokazím, pořád se to dá nějak napravit, nějak urovnat, ale pak už to bude prostě jiné. Nejspíš to je jen můj pocit a život se nezmění, ale jak je to něco nového, neznámého, mám z toho strach. Ano, mám strach z budoucnosti, z neznáma, z toho, co si pro mě život připravil.
Stejně tak se obávám toho, že nesplňuji "tabulky" dnešní dospělosti. Přijde mi, že podle tabulek a představy dospělosti bych už měla končit vysokou školu (což o to, to já ji končím, ale jiný titul, než by se očekávalo), měla bych mít partnera, plánovat společné bydlení, možná svatbu, hledat si práci, případně být zaměstnaná. No, dodělávám po pěti letech bakaláře, najít si chlapa a udržet si ho mi přijde jako nereálná záležitost (nehledě na to, že pokaždé je to přece moje chyba, že skončím sama), bydlím u rodičů a na stěhování byť do vlastního to v nejbližší době nevypadá. Já nevím, ale tabulky rozhodně evidentně nesplňuji a přijdu si nejen kvůli tomu jako totální břídil, co nikdy nic nesvedl. Akorát tak fňukat...
Omlouvám se všem za trochu depresivnější tón článku, ale nějak jsem si nedokázala pomoc. Příště se snad polepším.
Ali
Komentáře
Okomentovat